Evropa v pohybu: Jak v zákulisí vzniká evropské NATO
Evropa se v posledních letech ocitá v proměnlivé bezpečnostní realitě. Ruská agrese proti Ukrajině, nejistota ohledně dlouhodobých amerických bezpečnostních záruk a rostoucí hrozby hybridní války posouvají evropské státy k novému myšlení o své vlastní bezpečnosti. Zatímco Severoatlantická aliance (NATO) zůstává páteří evropské obrany, v zákulisí se rodí nové snahy o vytvoření silnější, samostatnější evropské obranné struktury – často označované jako „evropské NATO“. Co vlastně tato iniciativa znamená, jaké má reálné obrysy a co může přinést občanům Evropy?
Co je myšleno „evropským NATO“?
Termín „evropské NATO“ není oficiální, ale stále častěji rezonuje v politických debatách napříč Evropskou unií. V jádru označuje snahu vytvořit evropskou obrannou kapacitu, která by byla schopna samostatně chránit evropské území a zájmy – a to i nezávisle na Spojených státech, pokud by bylo potřeba.
Tento koncept poprvé jasně formuloval francouzský prezident Emmanuel Macron v roce 2017, když prohlásil: „Evropa už nemůže spoléhat na ostatní v otázkách bezpečnosti.“ Od té doby se téma posilování evropské obrany dostalo na jednací stoly v Bruselu, Paříži i Berlíně. Ačkoliv Evropská unie má od roku 2017 k dispozici tzv. PESCO (Stálá strukturovaná spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany), chybí jí jednotné evropské ozbrojené síly nebo společný obranný rozpočet.
V roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, Evropská rada schválila „Strategický kompas“, podle kterého má do roku 2025 vzniknout rychle nasaditelná síla o 5 000 vojácích. To je první konkrétní krok k evropské vojenské autonomii, ovšem stále velmi daleko od plnohodnotné aliance typu NATO.
Proč Evropa směřuje k větší vojenské autonomii?
Hlavní katalyzátory evropského obranného sbližování jsou tři: ruská agresivita, nejistota ohledně budoucnosti USA v NATO a technologický pokrok.
Ruská válka proti Ukrajině v roce 2022 zásadně změnila evropské bezpečnostní prostředí. Podle údajů Evropské obranné agentury (EDA) zvýšily členské státy EU své obranné rozpočty v roce 2023 o rekordních 6,3 %, což představuje celkem 264 miliard eur. Německo se například zavázalo investovat 100 miliard eur do modernizace své armády.
Kromě toho panuje obava, že pokud by se v USA dostala k moci administrativa méně nakloněná evropské bezpečnosti, Evropa by zůstala bez zásadní opory. Průzkumy ukazují, že v roce 2024 důvěřuje 57 % Evropanů spíše evropské obranné spolupráci než spojenectví se Spojenými státy.
V neposlední řadě je tu faktor technologické revoluce: Evropa potřebuje vyvinout vlastní špičkové vojenské technologie, aby nebyla závislá na dovozu z USA, Izraele nebo Jižní Koreje. To se týká například bezpilotních systémů, kybernetické bezpečnosti nebo moderních tanků.
Evropské obranné projekty v číslech a praxi
Evropa již nyní staví základy společné obrany. Nejvýznamnějšími projekty jsou:
- PESCO (Permanent Structured Cooperation): Zapojeno 26 států, 68 projektů, rozpočet v řádu miliard eur. - Evropský obranný fond (EDF): V letech 2021–2027 určen rozpočet 8 miliard eur na vývoj vojenských technologií. - Eurocorps: Společné vojenské velitelství s až 60 000 vojáky, zejména pro mise v Africe a na Balkáně. - Strategický kompas: Zahrnuje plán na vytvoření rychle nasaditelné síly (5 000 vojáků) do roku 2025.Vedle těchto iniciativ vznikají i konkrétní projekty, jako je vývoj evropského bojového letounu nové generace (FCAS), vývoj evropského tanku (MGCS) nebo společné nákupy munice a obranných systémů.
Pro lepší přehled uvádíme srovnávací tabulku hlavních evropských obranných projektů:
| Projekt | Počet zapojených států | Rozpočet | Hlavní cíl |
|---|---|---|---|
| PESCO | 26 | Miliardy eur | Koordinace vojenských projektů |
| Evropský obranný fond (EDF) | 27 | 8 mld. eur (2021–2027) | Vývoj obranných technologií |
| Eurocorps | 6 hlavních, až 10 přidružených | Stovky mil. eur ročně | Společné vojenské velení |
| Rychlá nasaditelná síla EU | Všechny členské státy | Zatím neurčeno | 5 000 vojáků do roku 2025 |
Výhody a překážky evropské vojenské integrace
Posilování evropské obranné autonomie má řadu výhod. Kromě větší bezpečnosti a schopnosti reagovat na krize se očekává i posílení evropského technologického průmyslu. Podle EDA až 78 % obranných zakázek v EU směřovalo v roce 2023 do zemí mimo Evropskou unii – to se má změnit díky společným projektům.
Další výhodou je možnost rychlejšího rozhodování u evropských krizí, kde NATO nemusí být vždy akceschopné (například v Africe nebo na Balkáně). Evropská armáda by mohla lépe hájit specifické zájmy EU, například energetickou bezpečnost, ochranu kritické infrastruktury nebo boj s hybridními hrozbami.
Přesto existují zásadní překážky. Mezi hlavní patří různé strategické priority jednotlivých států, rozdílné armádní standardy a jazyková bariéra. V roce 2022 například jen 7 států EU splnilo závazek vydávat na obranu alespoň 2 % HDP, což je doporučení NATO.
Další slabinou je politická vůle – některé země (např. Polsko, pobaltské státy) se obávají, že by evropská armáda mohla oslabit NATO a tím i transatlantickou vazbu. Opačný pohled mají Francie a částečně Německo, které vidí v evropské obraně doplněk a zálohu aliance.
Jak se k evropské armádě staví jednotlivé státy?
Pohledy evropských zemí na vznik „evropského NATO“ se liší podle historických zkušeností, geografické polohy a politických priorit. Francie je tradičním tahounem evropské vojenské autonomie. Prezident Macron několikrát zdůraznil, že Evropa musí být schopna se bránit „sama a sama sobě“.
Německo, dosud spíše váhavé, se po roce 2022 stalo aktivnějším. Kancléř Olaf Scholz vyhlásil „Zeitenwende“ (obrat epochy) a slíbil masivní investice do Bundeswehru. Naopak Polsko, Pobaltí či Rumunsko dávají přednost silné vazbě na USA a NATO, což potvrzují i průzkumy: podle Eurobarometru z roku 2023 by 62 % Poláků dalo přednost NATO před čistě evropskou armádou.
Česká republika podporuje posilování obranné spolupráce v EU, ale zdůrazňuje, že nesmí jít na úkor NATO. Premiér Petr Fiala v roce 2023 uvedl: „Evropská obrana je logickým rozšířením naší bezpečnostní politiky, ale zůstáváme pevně zakotveni v NATO.“
Zajímavostí je, že neutrální státy, jako Rakousko nebo Irsko, se do společných projektů zapojují hlavně v oblasti kybernetické obrany a humanitárních misí.
Bude evropské NATO někdy realitou?
Ačkoliv některé vize hovoří o „evropské armádě“ s vlastními velitelskými strukturami, rozpočtem a uniformami, experti jsou skeptičtí. V praxi zůstává evropská obrana spíše mozaikou společných projektů a koordinace než jednotnou silou.
Podle bezpečnostního analytika Jana Kováře z Ústavu mezinárodních vztahů „je evropské NATO v tuto chvíli spíše politickou ambicí než blízkou realitou. Naprostá většina evropských vojáků je stále pod národními veleními a společné síly jsou spíše doplňkem než hlavním pilířem obrany.“
V roce 2023 tvořily evropské obranné rozpočty pouze 1,5 % HDP v průměru, zatímco USA vydávají přes 3,5 %. Navíc Evropa nemá jaderné odstrašení nezávislé na Francii, což je zásadní rozdíl oproti NATO.
Přesto je zřejmé, že evropská obranná spolupráce nikdy nebyla intenzivnější. Důkazem je například společný výcvik ukrajinských vojáků, masivní nákupy munice pro Ukrajinu nebo vznik evropského štítu protivzdušné obrany (ESSI), do kterého se zapojilo 19 států.
Shrnutí: co dál s evropskou obrannou aliancí?
Evropské „NATO“ není ještě na dohled, ale Evropa dělá dosud nejvýraznější kroky směrem k vlastní bezpečnostní autonomii. V nejbližších letech půjde zejména o budování rychle nasaditelných sil, společný vývoj technologií a posilování odolnosti proti hybridním hrozbám. Klíčové bude sladit národní zájmy s evropskými a udržet rovnováhu mezi transatlantickým partnerstvím a evropskou suverenitou.
Evropská obrana bude i nadále fungovat v tandemu s NATO, ovšem s větším „evropským rozměrem“ než kdy dřív. Pro občany znamená tento vývoj větší bezpečnost, ale i nové výzvy – například vyšší rozpočtové výdaje na obranu nebo změny v průmyslové politice. Otázkou zůstává, zda se Evropa dokáže sjednotit natolik, aby jednoho dne skutečně mohla stát na vlastních nohách.
